Všichni, skauti, vůdcové i zpravodajové musí býti na svém místě a pracovat pro zdar Táborů slovanských skautů. — Poohlédněte se kolem sebe, povzbuďte liknavé, postavte na důležitá místa pravé lidi. Dejte sami příklad horlivou prací!

Naši slovanští bratři i ostatní cizina musí najíti nás připraveny a odnésti si přesvědčení o pohotovosti československých skautů!

A. B. Svojsík na jednom ze sněmů Svazu

Je to zvláštní osud lidského života, že na nejkrásnější chvilky, zažité v nejvnitřnější radosti, zbývá jen vzpomínka. A ta bledne, bledne, až jen jako matné světélko v hlubinách minulosti dokmitává. 

Takovými slavnými okamžiky, které dlouho utkvívají v lidské paměti, byly i naše Tábory slovanských skautů, které jsme pořádali v Praze ve dnech od 28. června do 2. července 1931. 

Zachytit tyto vzpomínky ne slabým slovem, ale živým obrazem vzal si za úkol almanach Táborů slovanských skautů. 

Nepřináší obsáhlých statistických tabulek, nehonosí se sáhodlouhými výklady, ale promlouvá na papír zachyceným výjevem, který mluví za sta řádek tisku. A těch výjevů je sta a sta a nebylo možno všech použiti. A tak je tu jen výběr toho, co bylo zachyceno, nejvýmluvnější a nejnázornější zjevy táborového života a jak se tehdy žila, v radostném opojení hýřilo, jak před námi vyvstávala československá skautská minulost a jak se velkolepě rýsovala naše skautská budoucnost. 

Naše slavnosti nebyly jen důstojnou oslavou dvaceti let československého skautingu, byly také první velkou manifestací skautské slovanské mládeže, prvním Jamboreem Svazu slovanských skautů a skautek. 

Již dávno před zahájením bylo jednáno se slovanskými organisacemi o účasti. Výsledek této práce byl nad očekávání krásný a přijelo z Polska přes 1 500 skautů a skautek, z Jugoslávie vítali jsme na 300 bratří a sester. Polská výprava přijela dvěma zvláštními vlaky a byla vřele uvítána br. náčelníkem Svojsíkem, jemuž odpověděl náčelník Zwiazku Harcerstwa Polskiego. druh Olbromski. Polské Náčelnictvo bylo dále zastoupeno náčelnicí druhnou Wierzbienskou, zahraničním zpravodajem Ig. D. Wolkowitzem, redaktorem časopisu »Na Tropie« druhem Kapiszewskim. Vůdcem výpravy byl president ZHP, wojwoda dr. Michal Grazynski. Jugoslávští skauti a skautky, vedení bratry Grigorievičem, dr. Malešem a sestrou Strbojou, representovali všechny tři větve národa jugoslávského. Ruští emigranti pověřili bratra dr. Agapova z Bělehradu, aby je zastupoval. 

Skautské světové ústředí v Londýně bylo zastoupeno svým ředitelem H. S. Martinem, který byl již naším hostem při prvních skautských slavnostech v roce 1922. Britská organisace vyslala k nám čestný oddíl, vedený br. Hookerem. Po Britech byli nejpočetnější Rumuni, vedení br. Gojou z Kluže, delegace Litvy, vedená br. Mantvilou, Francie commandantem L'Hopitalem, Lotyšska br. Launertem, Maďarska br. Scemberym, dr. Molnárem a dr. Majorem, Rakouska inž. Klarerem. 

Byly to krásné chvíle, prožité tehdy v Královské kdys oboře, nyní prostě nazvané Stromovkou. V tomto sadu našly tisíce bratří a sester domov na několik dní, na přilehlém ostrově vyrostlo v několika hodinách stanové město, které do svých plátěných útulků pojalo naše domácí i zahraniční hosty. 

Ty krásné večery! Po rušném dni, plném únavy a nových, nevyhladitelných dojmů, malý táboráček . . . 

A kolem něho stuleny družně kučeravé hlavy snící, bloudící v dálavách obrazověrnosti a vykouzlující si skvělou budoucnost: tak jako my zde pod šumnými velikány starého stoletého parku v bratrské družnosti sníme a zaséváme jiskry lásky všelidské do svých srdcí i do srdcí bratrů z ciziny — tak kdyby už i celé lidstvo jednou dovedlo se sjednotili v přátelské družnosti a pod mohutnými oblouky světových katedrál dovedlo si říci: Dost zášti, dost nenávisti, dost bojů, dost krve teklo a životů zhaslo — nyní buďme bratry a sestrami a celý svět buď jediné království boží na zemi ... 

Tak snili naši hoši a naše děvčata, usínajíce v náručí přírody za tichého šepotání kolem proudící Vltavy . . . 

A ta skvělá rána, ta jitra plná slunce, záře, démantů rosy a vůně pokosených luk! S novým jitrem nový život a krásnější ještě než ten včerejší. 

V krátku plno ruchu, ohně dýmají, vůně čaje, kávy šíří se a mísí s mlhou, která vane od řeky, výskající halas koupajících se, vážné postoje při vztyčování vlajky státní na stožár, a pak v plném lesku nastupují skupiny ke službě, do práce, ke hrám, závodům a co všechno to tehdy bylo na tom ostrově a pod košatými korunami ve Stromovce. 

Těžké bylo pak loučení. Sešli se bratří a sestry skauti a rozcházeli se jako sestry a bratří rodní. A rozcházeli se s vírou v budoucnost svou i v budoucnost skautského hnutí, které jim poskytlo tolik krásy a dovedlo naplniti jejich mladé životy pravou radostí. Loučil se druh s druhem s něhou, která vlnila hruď a vyvolávala vláhu v důvěřivých očích. Kolik upřímných přátelství bylo tu uzavřeno na věky! Kolik nových poznatků vyprýštilo tu z pospolitého života! Ano, to jsou nejcennější výsledky velkolepého podniku našeho. 

A jak si všichni řekli: Nesmíme stanouti tam, kam jsme se vypracovali až dosud, musíme dál a hlavně hloub! A jak všem vytanula tu na mysli spousta nové práce, která nás tu čeká, spousta nového odříkání, nových obětí! Tisíce nových služeb, tisíce nových lačných srdcí, tisíce hloubavých hlav a tisíce upřímných duší, které čekají, že i k nim přijde poselství mládí a bratrské lásky, že i jim bude přán podíl na radostech života, jaké dovede připraviti jen skauting. 

Rozcházeli se všichni povzneseni, naplněni pýchou a hrdostí oprávněnou nad dosaženými úspěchy a rozcházeli se i s přesvědčením veliké síly, která je ve skautském hnutí utajena a čeká jen na onen čarovný prut, jehož úderem vytryskne z pusté skály jasný pramen. A tímto kouzelným prutem je láska, jedině láska, a to láska ke všem. V ní rozvije se naše hnutí k metám nejvyšším, jen v lásce, která hory přenáší, najdeme onu svátou svornost, která dělá divý, jen v lásce vzplane oheň pravého bratrství a sesterství, které dovede přetaviti povahy děvčat i hochů v ocel a utužiti je do tvrdosti a stálosti nad démant,

V tomto byl pravý smysl Táborů slovanských skautů a jeho splněním splnily i tyto Tábory skvěle svůj úkol. 

Provedení Táborů slovanských skautů bylo tentokráte položeno v podstatě za úkol župám jako celkům. A způsob tento se osvědčil. Bylo tu tolik ušlechtilého závodění, tolik vzácného pochopení a tolik neocenitelné obětavosti, že i na tomto místě je správné a spravedlivé okolnost tuto zdůraznili. Župy se opravdu vyznamenaly a bylo by křivdou jedněch na druhých, kdybychom chtěli konstatovati, v čem, jak a kterak byla která lepší, obětavější, důmyslnější. Byly prostě všechny skvělé a zaslouží si věnec vavřínový rovnou měrou. 

Ovšem, přípravy, než bylo možno jen vykázali župám místo k táboření ve Stromovce a k ubytování na Trojském ostrově, byly hodně úmorné a vyčerpaly energii některých skautských činovníků do krajnosti. Pro přípravu Táborů slovanských skautů bylo zřízeno 18 komisí, které se podělily o práci. Zase nebuď tu vyzdvihována práce komise proti komisi. Stačí poukázati na výsledky jejich práce, aby bylo jasno, že se přičinily všechny, jak bylo jejich skautskou povinností a seč síly jejich stačily. Ani nebuď tu s hořkostí vzpomínáno, co překážek — často úmyslných a malicherných, ale dílo v základech ohrožujících — bylo tu přemoci. Je to vše už za námi a tu se vzpomíná jen na to pěkné a radostné a hořkost v uspokojení nad úspěchem se rozplyne do nepaměti. 

Pracovala i kancelář sjezdová. Vydávaly se pokyny, tiskly se proposice závodů, burcovala se veřejnost, voláno bylo po zasloužené podpoře vlivných a zámožných kruhu — tu však, žel, skoro marně — hotovily se plány, sjednávaly se smlouvy, vybíraly ze soutěže plakáty a, můj bože, co to všecko bylo pohromadě, že se z toho dnes až hlava točí. ..

A čas letěl ... Tu ještě nebylo to hotovo, tu ještě bylo třeba ono domluviti, tamto dojednati, pro to, ono se rozhodnouti. A půda zrovna hořela pod nohama, jak čas letěl ...

Ale zdolalo se vše, třeba při tom leckterému činovníku přibyl nejeden šedivý vlas na ustarané hlavě. Ale dokončením příprav nebylo konce práci, ta teprve nastala, když přijeli první bratří a sestry z venkova, když se telegraficky ohlásili z hranic státu první hosté z ciziny. 

Tu teprve se rozvířil rej překotný a mnohý z vedoucích lidí stěží sehnal hodinku, aby si po horkém dni mohl aspoň odpočinout. Táborový život byl vír, který strhoval, byl proud, který odnášel, byla to vichřice, která smetala pohodlí a váhavost i nerozhodnost. 

„Všechny slavnostní dny měly ráz upřímného a nadšeného přátelství, jež přímým poznáním skautů všech slovanských národů bylo ještě utuženo a prohřáto duchem naprostého sbratření.“ 

České Slovo, Praha

Pozdrav (básník Viktor Dyk)

Buď připraven a bouři, hromy, blesky, — na noci tmu a příliš parný den.

Na obtíže a neschůzdnost své stezky — buď připraven.

Buď připraven! To minulosti poví. — Připraven nebýt nevinných je hřích.

Po širém světě rozstroušeny rovy nepřipravených.

Buď připraven na úkoly a službu, jež zoceluje a jež vychovává.

A nos v srdci jednu krásnou tužbu: cti býti domova.

Předehrou Táborů slovanských skautů byla skautská výstava, kterou Svaz uspořádal v Hodáčově dvoraně paláce Vzorkových veletrhů. Zprvu — a bývá to u takových výstav vždy — zdálo se, že rozměrná dvorana byla vybrána poněkud překotně, že by stačila místnost skromnější. Ale jaký klam! Brzy byl pořadatel v úzkých a bylo třeba nastavovat, slučovat, aby se dalo všechno umístit. Byl to podivuhodný pohled s galerií, které Hodáčovu dvoranu obklopují až do 6. nebo 7. patra paláce. Co tu bylo sneseno práce dětských rukou, co tu bylo píle, co nadání, co lásky k věci a co i krásných projevů uměleckých dušiček, které robily a robily, aby »svůj« oddíl vyznamenaly, aby »jejich« župa byla nejlépe representována v souběhu ostatních. I tato výstava byly vlastně závody skautské v práci, důmyslu v užitečném přičiňování, ale opět toto ušlechtilé závodění není možno klasifikovati a nutno přiznati, že přičinění všech bylo stejně krásné, ať takové župy Riegrovy nebo Velké Prahy, nebo Kolína, nebo ... Ale dosti, to by vlastně znamenalo vyjmenovati všechna vystavující střediska a na to tyto stránky nestačí. 

Výstavu zahájil nám sám starosta Svazu, ministr br. dr. Beneš, a od této neděle stala se výstava předmětem pozornosti široké veřejnosti, která s překvapením konstatovala, co dosud jen málo znala: jak vážně se s mládeží pracuje, že skauting není jen volleyball nebo ping pong, ale krásná a vážná práce ve všech oborech lidské činnosti. Že při táboření se nezapalují jen ohníčky, nehraje vodní polo, ale konají se významné a užitečné práce, které mládež učí práce si váži ti a ji milovati pro její podstatu, která člověka ušlechťuje a povznáší. 

A jak svítily oči takovému Vlčeti, když se někdo zastavil a začal chváliti. Jak rád by byl vykřikl: To jsem dělal já, ale hned vědomí pospolitosti a kamarádství zamklo mu ústa, neboť to ne on, ale jejich smečka vystavuje práce svých členů a on je jen jeden z nich. 

I tu uplatňovala se výchova charakteru, jak si jí skauting tak opravdově vždy a ve všem všímá. 

Výstavu navštívily významné osobnosti zejména z kruhů pedagogických a byly vskutku překvapeny a mnohé si potajmu řekly: »Tak to je ten skauting? To je ono hnutí, kterému za těch 20 let trvání dosud nedovedli jsme přijíti na chuť, ač ve výchovném pokroku předjímá naše nejmodernější metody na desetiletí a uplatňuje prakticky v nesčíslných pokusech to, o čem my dosud jen teoreticky uvažujeme a neodvažujeme se uskutečniti?« — Kdyby naše výstava nebyla měla jiného úspěchu nežli toto poznání, dosti vykonala. 

Ale ona vykonala víc. Na pracích tam vyložených ověřili si hoši i děvčata vlastní síly a naučili se samy sebe vážiti a ceniti. Při povaze naší československé skautské mládeže, která jeví charakter jisté zakřiknutosti a snahy neupozorňovati na sebe, mělo veliký význam takové ujištění: Jste, hoši a děvčata, velmi zdatné bytosti. Pohleďte, celé to bohatství a rozmanitost je výsledkem vašeho snažení. To v y jste všechno vykonali, vaše čest a sláva je to vše. Buďte hrdi na sebe i na své druhy a s pýchou hlaste se ke jménu skaut. 

Líto bylo člověku rušit výstavu a bourat a do beden skládat, co se tak pestřilo a co tak svítilo po celý měsíc, kdy trvala výstava. Nebylo zbytí. Je však jisto, že skautská výstava byla z podniků, které, vedle jiných, zjednaly našemu jménu uznání a respekt. 

Kdo by, venkovan, do Stromovky netrefil, mohl tentokráte ve dnech Slovanských táborů pustiti se jen za některým skautíkem a dobře by byl došel. Tábory byly jako obrovské mraveniště. Se všech stran táhly se k němu proudy skautů, skautek, vlčat a Šotků, že se cesta netrhla. A tu kráčel statný činovník ve slavnostním kroji, prsa zdobená odznaky a svastikami, mluvícími řečí výmluvnou, že je zdatným pracovníkem na poli našeho hnutí. Byl-Ii ze známějších, upozorňovali se skauti navzájem: Hle, to je bratr župní ten a ten, to je bratr místonáčelník a tohle je dokonce sám bratr náčelník. 

A jak jsi vešel do Táborů, byls v začarovaném kruhu. To nebyla skutečnost, to byla pohádka! Ovanulo tě kouzlo mládí, stal ses zase hochem, cítils, jak ti srdce mladě tluče, a divme se pak, že se i starým tátům nechtělo od té drobotiny, že vážně pokyvovali hlavami, říkajíce: »Šťastné děti! Tohleto za naší mladosti nebylo.« A kdyby to právě nebyli tátové a mámy, snad by byli i těm dětem záviděli jejich šťastný los, ale byly to děti jejich, byly to děti naše, mládež československá, budoucnost a radostná naděje naše — a tak si jen otcové a matky moudře umiňovali, poskytnouti svým dětem vše, co krásného jim může skauting dáti. 

Nad táborem vznášela se pevná, ale laskavá pravice velitele tábora, kterým byl hr. gen. V. Klecanda a jehož druhým já byl prof. Sl. Řehák. To byly vrcholné »instance« tábora, v jejich rukou soustřeďoval se celý táborový život. Kolem nich stále slyšels od božího rána do noci tmavé: »Bratře, prosím, jak bude tohle, kam půjdeme s tímhle, co uděláme teď a co potom, kde nás budeš potřebovat odpoledne, kdo půjde vítat pana ministra, kdo pana poslance nebo senátora, kdo pana arcibiskupa, kdo toho a onoho.« Ubozí velitelé tábora! Na štěstí oba jsou zvyklí takové trýzni, jeden ze života vojenského, druhý ze školského, a tak slyšels vždy laskavé: »Tak to uděláme, bratří, takhle a dobrá« — odmluvy nebylo. 

Tábor rozdělen byl v úseky, které zabraly tábory jednotlivých žup. To byla pravá výstava krásy, vkusu, fantasie a čeho všeho. Vcházels branou více méně honosně vztyčenou a hned se tě ujal malý skautský »cicerone«, a jak tě lapil, už ses mu z rukou nevymkl. Nezbylo ti, než prohlédnout každičký stan, nahlédnout do kuchyně, ochutnat její výrobky, vařilo-li se právě cosi, dát si představit br. župního, obdivovat se župnímu totemu, posadit se na táborovou lenošku — byly některé velmi tvrdé ve svých sukovitých větvích — a podepsat se do pamětní knihy. Pak teprve směls odejiti, když jsi byl, samozřejmě unesen, do nebe vychválil všechno, cos viděl. Ale běda! Naproti byla jiná brána slavnostní a tam na tě číhal jiný skautský »cicerone« a zas od stanů ke kuchyni, k totemu, k pamětní knize a zase chváliti do nebe — a jinak jsi nemohl, neboť bylo všechno vskutku nejvyšší chvály hodno. Než jsi prošel půl plochy, zabrané tábory, poznal jsi všechny možné způsoby staveb stanových, důmyslnost kuchyní a jejich kamen, fantastičnost totemových emblemů a významnou vážnost místa pro táborový oheň. A všude úsměvy, zpěv, hry, všude pracují a dokazují, jak krásný jest život v táboře. 

Směrem k západu rozbili si tábory hosté z ciziny. Tu bylo mnoho typického, ale našim krásným stanům s podsadami se takový nádherný stan anglický, celý plátěný a bůhvíjak vybavený, docela nevyrovná, to si řekněme upřímně. Byli tu hlavně Angličané, z nichž největší sensaci budili Skotové v sukničkách, kiltech, s liščími ocasy a s pravým skotským dudákem. Byli tu Rumuni, Jihoslované, Litevci a Lotyši. 

Pro hosty vystavena řada podsadových stanů, ale nejvzácnějšímu našemu hosti, řediteli Mezinárodní kanceláře p. H. S. Martinovi, zalíbila se »rychta« z tábora valašské župy z Moravy a usídlil se tam na celou dobu trvání, pohrdnuv i tak splendidním hotelem, jako je Šroubkův. 

Za tábory cizinců byl stadion, kde se odehrávaly výjevy ze života skautského, kde měli cizinci svá vystoupení, kde konaly se mnohé závody, zejména skautské, turnaje ve sportovních hrách a kde bylo od poledne až do večera živo a hlučno jako v úle. Pro hosty byla pohodlná sedadla a lože, pro ostatní návštěvníky rozsáhlé tribuny. Krásný dojem učinila Naumanova hra »Oheň« a Šimánkův »Vítěz«. svým obsahem skvělé a svou výpravou a provedením vzorné. Večerní táborové ohně různých skupin vylákaly zástupy, které přihlížely dlouho do noci, pokud »sláva« na stadiu potrvala. 

Za stadionem vztyčily naše dívky své tábory a hned za nimi byl rozsáhlý tábor polských skautek, vynikající vzácnou úpravností, vzorným pořádkem a krásnou disciplinou. Bylo tak radostno procházeti ulicemi tohoto stanového města a sledovati život, jaký se rušně rozvíjel v jeho okruhu. Sestry z Polska ukázaly se býti pravými skautkami a zaslouženě odvážely si domů vítězství v závodech skautek. 

A kdo se pustil dále a přešel most nad plavebním kanálem, dostal se na Trojský ostrov, kde po pravé straně byl »žaludek« táborů a po levé straně »domovský útulek«. Řada vojenských kuchyní tu dýmala a u nich řady skautů a skautek čekaly s »šálky« na své nasycení. Přes cestu pak nepřehledné řady vojenských stanů, našich i polských, které byly zapůjčeny na ubytování tisíců a zejména na ubytování polských kontingentů, které přijely do Prahy v počtu skoro dvou tisíc. Nebylo snadno ovládnouti tyto nesourodé řady, ale skautské kázni podařil se i tento div a byl »klid a mír« a shoda málem že ne dokonalá. Snad tu a tam něco skříplo, někdo zakopl o zákopníky rozrytý terén, někdo potmě nemohl hned najiti stan svého oddílu. Ale vzácné je. že co jinde se končí zlobou a láním, zde končilo se smíchem. Ovšem, vždyť skaut je vždy veselé mysli a usmívá se i za nepříznivých okolností. A to dělali i skauti v těchto ubytovacích táborech a o žert a taškařinu nebylo nouze. 

Pochod Prahou! Jaký to byl krásný den! I počasí si tentokráte řeklo, že se musí ke skautům zachovat vlídně a sluníčko svítilo na tu skautskou krásu plným ohněm. 

"Hradní stráž klukům říkala, že můžou během prezidentova projevu volat a křičet, ale nesmí házet klobouky. Když ale prezident přišel, stejně je všichni vyhodili do vzduchu."
Vlasta Macková, čestná náčelní Junáka pro Paměť Národa

Ve shonu, ruchu a víru slavnostních dnů nebylo zapomínáno ani takových podniků, které by nás representovaly společensky. 

Byla to hlavně slavnostní schůze ve Smetanově síni, konaná na oslavu dvacetiletí československého skautingu za účasti zástupců vlády, úřadů civilních i vojenských, zástupců vědeckých, tělovýchovných, sportovních i uměleckých korporací. Přítomni byli představitelé našich zahraničních hostů a početné skupiny našich činovníků, skautů a skautek. Slavnostní řeč promluvil zakladatel našeho skautingu br. Svojsík, jenž načrtl letmý obraz vývoje i směrnice čsl. skautingu do budoucnosti, promluveny byly i jiné významné řeči a bylo úsudkem jednomyslným všech přítomných, že hnutí skautské svým významem řadí se k nejdůležitějším hnutím národním nejen skvělou výchovou tělesnou, rozumnou a mravní, ale zvláště výchovou všech příslušníků našeho státu k ušlechtilému občanství. 

Byla to návštěva na pražské radnici, kde zvláště naši hosté z ciziny byli v průvodu domácích uvítáni zástupci našeho veleměsta. Byl položen věnec na hrob Neznámého vojína, byla květy ozdobena pamětní deska pobělohorských mučedníků. Okamžiky dojemné a mnohovýznamné. 

Byl to náladový večer na Barrandově, který našim cizím hostům měl ukázati náš život také po jiné stránce, než skautské. Po přátelské večeři setrvali přítomní dlouho do noci v družné pospolitosti a kochali se krásami letního večera, plného hvězd, s rozsáhlými výhledy do širých dálav pražského okolí, zalitých magickým přísvitem letní noci. 

A konečně byl to raut, který pořádala rada hlavního města Prahy na počest skautských hostí a všech účastníků Slovanských táborů. Při té příležitosti rozdány byly i ceny závodníkům, zvítězivším v různých závodech, které byly pořádány při příležitosti Slovanských táborů. Stoly obtížené lákavými lahůdkami, poháry nápojů pro abstinenty i ty, kteří nepohrdnou slzičkou plzeňského, ryčná skautská hudba, radost z díla se zdarem ukončeného, družná nálada bratrská všech přítomných bez rozdílu — což divu, že se nikomu ani domů nechtělo a za těžko bylo mnohým loučiti se s lidmi, které nikdy předtím neviděli, ale se kterými se rozcházeli nejen jako přátelé, ale jako bratři. Triumf skautského bratrství všelidského!

Tam v táborech v práci a zde v družné pospolitosti poznal druh druha, naučil se ho vážiti a milovati. Stisk vroucích rukou a přání sejít se ještě aspoň jednou v životě — s tím se rozcházeli přítomní, aby následující den balili, skládali a chystali se domů.

A byl konec.

Stromovka a přilehlý Trojský ostrov se pomalu prázdnily. Skauti uklidili po sobě tábořiště vzorným způsobem, brzy na to přišli dělníci, kteří rozebrali tribuny a jiné důkladné stavby, odevzdávaly se slamníky, přijímala stanová plátna — po dnech ruchu, šumu a po životě plném krásy všechní, únavná práce těch, kteří zbyli, aby dílo dokončili i po této stránce. 

Po táborech v několika dnech zapršelo a ve čtrnácti dnech nenašel návštěvník ve Stromovce po táborech ani stopy. Sešlapaná tráva se zvedla a rozbujela, stromoví nijak poškozeno nebylo, cestičky mezi stany a tábory vzrostly, a tak čilé veverky, kterých je Stromovka plna, mohly oči nechat na té podivuhodné změně, která tu zavládla během několika dní. 

Ticho bylo i na ostrově, kde vyhasly kuchyně, kde byly složeny stany a ostrov sám stal se opět zapadlým koutem, kde jen zákopníci ve dnech cvičení vyhazují své zákopy, kopou »vlčí jámy« a podobné milé věci, které si vymýšlí zloba lidská, aby mocí potlačila druhého, jemuž nezbývá, než aby činil podobně, chce-li se uchrániti sám zkázy a zhouby a zachovat třeba jen holý život.

Ticho bylo tu i tam …

Ale ticho nebylo ve skautských srdcích. Ta bušila zvukem zvonu v mladých hrudích. Hlas tohoto zvonu, tak živý a silný, volal k nové práci …

Vivos voco … Vás živě volám, volám a vyzývám k činům, které posvětí život váš, neboť dílo, kterého se podjímáte, je dílo pro věčnost.

Tvoří se tu nový člověk, zahlazen má býti starý Adam a nové pokolení, šťastnější než naše, má se těšit z toho, co my ve strádání jsme stavěli a budovali. 

V tom byl nejkrásnější význam Táborů slovanských skautů a v tomto skvělém výsledku žádná, ani ta nejkrutější práce, nebyla hořká, a žádná, ani ta nejmenší, marna. 

Pro lepší život těch, kteří jdou a přijdou za námi.

"Tábory slovanských skautů ve Stromovce (28. 6. - 2. 7. 1931) byly zakončením oddílového roku v Praze a my se jich plně zúčastnili. Hry v kruhu, které jsme tam předváděli obecenstvu, se těšily velké pozornosti, sklízeli jsme potlesk. Na tábor jsme si odtamtud odváželi krásná zbylé prkénka ze stavby táborů, byl jich plný dvoukolák."

Jaroslav Foglar (Jestřáb), Kniha o Dvojce (ta, která nikdy nevznikla, ale přeci jen v několika kusech existuje)

Text na této straně je použit z knihy Tábory slovanských skautů vydané v roce 1931.