Příspěvek k diskuzím o cizineckém ruchu

Hanuš Entner (rubrika Volná tribuna, časopis Vůdce, září 1931)

Možnost pořádati světové jamboree v Československu byla nám vzata netečností úřadu, do jehož kompetence československý skauting byl členěn. Pro nás je to nesmírná ztráta morální i hmotná a skautská veřejnost celého světa jest udivena a nemůže pochopiti, že dáváme si ujíti podnik tak velkolepý a při tom v každém směru zaručeně výnosný. Leč úředníci jednoho našeho úřadu nás donutili vyřknout ono osudné: Ne, a důsledky poneseme teď několik dlouhých desetiletí. Avšak rána, jež měla snad zasáhnouti jen nás, zabolí i jinde.

    

Téměř denně setkáváme se v tisku s články pojednávajícími o otázkách cizineckého ruchu. Píše se o vhodné a účelné jeho propagaci, a hlavně o zdrojích příjmů z něho plynoucích. Důvodem zvýšeného zájmu o tuto otázku jest poznatek, že v době celkové hospodářské tísně jest cizinecký ruch velmi důležitým činitelem hospodářského života. V dobách dobré cizinecké návštěvy se myslilo, že příliv návštěvníků k nám jest zabezpečen přirozenou magnetickou silou. Zapomínalo se, že přijde doba, kdy budeme nuceni, tak jako všechny ostatní státy, burcovati k návštěvě Československa. Třebaže ve své přírodě i ve svém kulturním a historickém bohatství máme hojně předpokladů cizineckého ruchu, přece jen nemůžeme se spolehnout i jenom na přirozenou přitažlivost. Jest třeba získávati soustavně a plánovitě cizince pro návštěvu našeho státu.

    

V tom ohledu jsme vykonali na našich Slovanských táborech velmi mnoho a rovněž výsledky naší rozsáhlé zahraniční propagandy za všechny léta trvání československého skautingu by velmi čestně obstály u srovnání s akcemi jiných, tzv. povolaných korporací. 


Třináct let pracujeme nehlučně, ale poctivě pro poznání našeho státu za hranicemi a uspořádáním světového srazu skautské mládeže v Československu naše úsilí mělo býti oceněno a odměněno. Naši doma nám to zmařili. Zabránili nejméně šedesáti tisícům skautské mládeže ze všech dílů světa, aby přišli do naší vlasti a přinesli své peníze do našich zemí. Myslím, že pražští živnostníci a obchodní nemohli si ani na Slovanské tábory skautské stěžovati, což teprve, kdyby do Prahy bylo přijelo účastníků více jak čtyřikrát tolik a většinou ze zemí s dobrou valutou. Kdyby každý z nich byl u nás utratil jen 600 Kč — uznáte, prosím, že počítám s obnosem opravdu minimálním — znamenalo to 36 milionů korun do československých kapes. A naše dráhy? I při 50% slevě, kterou by byly poskytly, přicházejí — zase kalkuluji hodně střízlivě — o dobré čtyři a půl milionu Kč. O ztrátách Svazu se mně ani nechce psát — pěkný skautský domov z toho mohl být a ještě by zbylo na naše nemajetné skauty. 

    

Za dva roky všechno pojede do Maďarska. I my tam pojedeme. Musíme, třebaže to pro nás bude cesta smutná. Leč známe příliš dobře útočné metody skautské maďarské propagandy a naše neúčast by byla prohrou ne naší, ale našeho státu. Nezapomínáme svých povinností ke státu a neoplácíme zlobou ani tehdy, když některé úřední složky se netají svou nepřízní k nám.